Moje práce
Rozhodla jsem se jít s kůží na trh a předávat dál, co jsem se sama v oblasti poznání duše naučila cestou životem. Primárně nabízím terapii CESTA. Ale vedle těchto sezení nabízím i sdílecí setkání, neboli povídání s terapeutickým a koučovacím přesahem.
V roli mámy jsem pochopila, že nelze skrýt žádná neuzdravená zranění z minulosti, že se nejde přetvařovat, schovávat, utíkat, předstírat, myslet si, že to zvládnu, když nezvládám. Stejně jako mě předtím učila a dál učí moje fenka z útulku, dcera mě učí, že musím vždycky začít u sebe. A vracet se k sobě. Jenom tak dojdeme společně nejdál. Je důležité léčit nejprve sebe, protože tím přirozeně léčím je. Proto jsou psi a děti pro mě ti největší učitelé, protože díky nim rostu a posouvám se. A děkuju za to. A poslední týdny mě přivedly na nový projekt... Náruč pro mámy...
Náruč pro mámy
Projekt zaměřený primárně na ženy-mámy, ale i ženy bez dětí. Tady jsem hodně osobní. Hodně otevřená. Upřímná. Zranitelná. Důvodem je, že možná víc žen je v podobné situaci a za tu slabost se stydí, otevřít se se bojí. A taková žena nesdílí, nežádá o pomoc, zavírá se a potlačuje slabost v sobě a síly jí dochází. A tak mě napadlo, že když dveře k tomuhle tématu otevřu skrze sebe, skrze vlastní zkušenost, slabost, bolest, třeba těmi dveřmi projde víc žen a za nimi vytvoříme bezpečnou náruč pro sebe navzájem. Bezpečné místo pro křehkost, slabost, slzy, smutek. Něžné místo plné laskavosti k sobě.
Otevírám bezpečné místo pro ženy, které procházejí jakoukoli formou rozchodu, rozvodu, střídavé či nestřídavé pece, čelí bojům s právníky a tvrdě narážejí na přísnost a někdy absurditu systému. Sdílení a náruč pro Ženy, které prochází jakoukoli těžkou situaci, které se cítí samy, kterým chybí obejmutí, náruč, pohlazení, něha, laskavost... Bezpečný prostor plný laskavosti a něhy pro všechny ženy, které to potřebují.
A proč mám pocit, že je to důležité? Jednou jsem šla na preventivní prohlídku ke své doktorce na gynekologii. Zmínila se, že se vidíme po delší době, jelikož jsem loni prevenci vynechala. Stručně jsem vysvětlila, že vzhledem k náročné rodinné situaci - odchodu partnera od rodiny - jsem se vypořádávala s důležitějšími věcmi, než je moje děloha, která mi - zaplať Pánbu - nepůsobila žádné obtíže... V rámci prevence mi tentokrát paní doktorka udělala i ultrazvuk. Až při loučení, kdy jsme se náhodou dostaly k tématu psychiky žen, se zmínila, že když už o tom mluvím a když podle všeho "věřím" na psychosomatiku, chce mi říct, že důvodem pro vyšetření ultrazvukem bylo její očekávání, že po té, co jsem prošla náročnou situací odchodu partnera a rozbití rodiny, očekávala, že nález na děloze bude myom. Prý to přesně tak bývá, že ženám, které projdou podobnou těžkou situací, se toto zranění zhmotní v podobě myomu. Právě na děloze či v prsou. Byla mile překvapená, že můj nález na UZ byl normální, tedy bez nálezu. Díky za to! Potvrdilo mi to můj dojem, že psychosomatika není fáma. Není to žádné ezo. Psychika je nezvratně spojená s fyzickým tělem, jdou spolu ruku v ruce. A když pokulhává duše delší dobu a neléčí se, začne se bolest objevovat na fyzické úrovni. Jako by tělo křičelo, že se potřebuje uzdravit. Když drobné signály a náznaky dlouho ignorujeme, může drobná fyzická nepohoda přerůst ve vážnější onemocnění. Proto cítím, že je potřeba o zraněních mluvit. Nehořknout, ale zároveň vyjádřit bolest, vztek, křivdu, smutek, nespravedlnost, zlost, závist, sebelítost, bezmoc, zoufalství... Tyhle temné emoce totiž po složité životní situaci v nás jsou.
A je zdravé je v sobě nezavírat, nepotlačovat, zároveň si je nehýčkat. Většina z nás nedostala do života návod, jak pracovat s vlastními ani cizími emocemi. Ani jak se zdravě vyrovnat s bolavou situací. Většinou nás okolí "konejší", snaží se nás přivést na jiné myšlenky, snaží se nás v dobré víře rozptýlit. Ale když přirovnáme poranění duše k fyzickému zranění těla, také je nutné dané místo nejprve ošetřit. Přiznat, že bolest a poranění jsou přítomné. Nezavírat oči. U fyzického těla nám okolí naopak často doporučuje nechat se ošetřit, šetřit se, dopřát si čas pro sebe. U té duše to ale bývá jinak. Přitom je neméně důležité správně zahojit zranění, které ulpí v duši.
A tak se znovu vracím k tomu, pojďme svá zranění duše připustit. Mluvit o nich v bezpečném prostoru. To není fňukání. To je dovolit si nahlas říct to, co jsme se dřív styděly zašeptat potichu samy sobě ve sprše. Pustit tu bolest ven. Není to ani o tom živit v sobě hořkost vůči těm, co nás zranili. Právě když emoce uvolníme, necháme je volně proudit, nebudeme jim bránit, pak teprve budou moct přijít, chvíli s námi být - ano, tahle fáze není příjemná a je nutné si při ní opakovat, že "je to jenom emoce a trvá jenom chvilku, když se jí nebudu bránit...skončí to... Jako porod:)" - ale pak odejdou a nám se uleví, nezůstane žádná hořkost, sebelítost, zlost... Jen úleva.
A proto projekt Náruč pro mámy. Protože sebe dáváme na poslední místo. Protože když o tu náruč přijdeme, bolí nás to, ale není čas ani prostor plakat, smutnit... Musíme fungovat, zaopatřit, starat se... A tak bych tuhle imaginární náruč mámám v těžké situaci ráda poskytla. Tím sdílením. Sdílení může být jako pohlazení...
Zatím formou individuálních terapii, postupně skupinovým sdílením v rámci ženských kruhů.
www.narucpromamy.cz
Více o mně a mé cestě k sebelásce a tím i k terapiím a zkrátka k tomu, kým dnes jsem, najdete na mém blogu.
Terapie & semináře
Máma dcera...
Jsme tým. Jsme dvě. Jsme máma a dcera. Obě terapeutky, obě empatické, obě se stále učíme. Ale rády předáváme dál, co už jsem se naučily, abyste vy ostatní třeba nemuseli jít tak trnitou cestou:) I my jsme si k sobě cestu musely najít. A našly. A jdeme vedle sebe, aniž bychom si stínily. Naopak, když jedna klopýtne, druhá ji přijde zvednout a obejmout. Láskyplný vztah mezi mámou a dcerou je za mě klíčový. Vidím to ještě víc od doby, kdy jsem se před více než dvěma lety stala sama mámou jedný úžasný princezny. Ne že bych jako máma nedělala teď chyby - chraň pánbu, to ne:) Ale mám směr a vím, kudy jít, i když sem tam zabloudím.
No a spolu děláme semináře. Zaměřené opět na práci s emocemi, se starými zraněními a křivdami, na objevování sebelásky, sebehodnoty a hlavně se soustředíme na sebepřijetí a sebeodpuštění. Protože my sami jsme klíčem k našemu štěstí.